napořád v hlavě a srdci

22. june 2018 at 14:15 | petralibrary


dne 21.6. jsem poprvé navštívila jedno z nejhorších míst světa. každý si toto místo pamatuje, každý ho zná a někteří, co jsou stále mezi námi, v něm pobývali ty nejhorší časy jejich života. a já jsem tam stála, tam, kde se stal jeden z největších masakrů. a jaké to bylo? neuvěřitelně uvěřitelné. bude dlouho trvat, to sem vše sepsat. sepsat ty pocity, jak to vypadalo, jak to působilo a co vše se tam vlastně dělo. všichni žijeme v podstatě jen v málo faktech, dělo se zde totiž mnohem víc. dělo se to, co nikdo zažít prostě nechce. chápu, že si někteří tento článek nepřečtou, je to citlivé téma pro mnoho živých. například pro mojí mamku, co to nemůže ani poslouchat a její pocity jsou takové, že si připadá, jako kdyby tam v minulém životě byla. proto vás upozorňuji, nechci vás naladit až tak do zlé nálady a pokud je vám tohle téma nepříjemné, nečtěte ho.

jela jsem se školou. s mojí chápavou třídou a další třídou, co se chová jako dobytek a myslí si, že černý humor je zde v pořádku. měli jsme objednanou prohlídku, tudíž i průvodkyni. polku, s trošku horším přízvukem, na kterou si neustále někdo z dobytčí třídy stěžoval. od nás jinak neměl nikdo problém, dalo se jí krásně rozumět. stačilo si to jen naposlouchat a bylo to v pořádku. zněla trochu, jako když měla vadu řeči a tak se naše třída snažila ji chápat a dost respektovat, což se o druhé třídě říci nedalo. jak jinak. co se dalo ale dělat.. užila jsem si to i s nimi. dostali jsme se na místo v nejhorším počasí. horko. strašné. plus třicet stupňů. ale já jsme celkem zvyklá, mám hodně nízkou teplotu a dobře to zvládám. horší je to u mě se zimou. vešli jsme do objektu a dostali se k bráně arbeit mach frei. práce (údajně) osvobozuje. říká se, že písmeno 'b' je otočeno z důvodu protestu vězně, co tento nápis vyráběl, ale jisté to úplně není.

už jakmile do objektu vejdete, je zvláštní ticho.. chodíte tam se sluchátky jako idiot a jen se díváte, mlčíte a ve vás panuje zvláštní strach a panika. neumím to ani popsat, jak se mi zvláštně hrdlo sevřelo. představa toho, že jsem chodila po stopě nacisty, bylo to nejhorší. naše cesta začala v Auschwitzu číslo I. (ano, má 3 části). Většina věcí zde byla němci odpálena, tudíž se nezvládlo dochovat všechno, ale tady toho bylo dost. V prvních budovách zde byly věci, co pozůstaly. Paní nás upozorňovala kde se fotit smí a nesmí. Míst kde se fotit nesmí, moc nebylo. Kde byl obrázek zákaz sama řekla, že třeba i fotit můžeme, měli jsme štěstí. Tolik bot.. Tolik.. Tolik dětských malých botiček. Tak moc zasáhlo to, že v těch dětských botičkách chodilo malé dítko, co tu zemřelo. kartáče na boty, na vlasy. kontejner plný hrnců na vaření a na jídlo, jen protože nevěděli, že jdou na smrt. protézy nohou a všeho, brýle. to všechno jsem viděla. kufry se jmény, kde měli čísla jako nějaká prasata. to vše bylo v budovách. představa toho, že vás zavřou do pece a topí, je strašná. jen za to, že jste udělali o trochu práce méně. nepracovali jste? zkroutili vám ruce a pověsili vás na celý den na kůl. bylo jim jedno, jaké počasí je. jste dobytek. kus ničeho. sedm tun vlasů.. proboha. tak moc mě to mrzelo, že tu bylo tolik lidí a zažili si tohle.


jedno krematorium zbylo. ze začátku spali na seně a to bylo všechno, poté jim dali nějaké ty matrace. ale stejně, byl to dům hrůzy. chodba byla plná fotek lidí. všichni stejně špinaví, ženy, děti, muži. žádné vlasy, jak nemoc. na každém se dělali pokusy, hlavně na dvojčatech. Mengel je sešíval dohromady, vyměňoval jim orgány, vymýšlel nové jedy. co si myslel, že tímhle dokáže? za jakým účelem to dělal? myslel, že dvojčata přežijou sešití? co je to za blbost? jak tohle hovado, mohlo po válce ještě takovou dobu přežít. upřímně řečeno já opravdu doufám, že se vážně utopil. nikomu nepřeji nic zlého, ale zasloužil si pomalou smrt jako všichni tam. největší masakr pro mě bylo vidět muže s černýma očima. údajně jim vpichovali něco do očí, aby dostali infekci a oslepli.. na něm to bylo nejvíce vidět. černé bělmo, věděl že je s ním konec. můj obdiv mají všichni.. ale víte co mě zarazilo? žena s úsměvem. tak nádherný ale přece malý úsměv a stále na to měla sílu. usmívala se.. jako jediná měla sílu pozvednout trochu své koutky a usmát se. bolelo vidět každého. bylo jedno zda-li to byl čech, polák, maďar či rom.. potřeba se každému se omluvit je neuvěřitelná.

přesunuli jsme se do druhé části. do Březinky, tam se děli další masakry a asi ty největší. moc domů zde nevydrželo, vzhledem k tomu, že je němci odpálili. to samé s krematorii. všechny jsou pryč a je zde jen památník. tohle místo známe hlavně z fotek, je zde brána, kudy vlastně vězni projížděli a byla to tak zvaná cesta smrti. jejich poslední cesta života a my po ní šli. ošklivý to pocit. jako bych měla umřít každou dobou také. dováželi se sem v dobytčích vozech. v jednom voze se vezlo 78 lidí a z nich stejně 70% nepřežilo. většinou se vůz otevřel a všichni byli mrtví. deset dní bez jídla, v horku a dusnu. všichni křičeli, plakali. první příčina úmrtí bylo ušlapání v davu, selhání orgánů kvůli nedostatku potravy nebo dehydratace. tudíž dejme tomu že v tom vagonu přežilo max tak 40 lidí.. s tím že z nich pak jen třeba 30% procent. a to je sakra málo. pouze jen třeba 12 lidí. viděla jsem ty fotky, jak šli na jejich poslední cestu. do plynové komory. první část se skládala z převlíkárny a další ze sprch. dostali i mýdlo, ale bylo jim pak konec. po asi 30 minutách šli všichni do spalovny. každý den přes 1000 lidí. za 30 minut jste prostě přišli o rodinu a ani jste nevěděli jak.


v táboře bylo přes 300 domů, ale němci je skoro všechny zničili. do každého domu, se vešlo přibližně přes 500 židů. byli rozděleni většinou podle národnosti a pohlaví. leželo se na palandách se senem v zimě, mokru a nebo neskutečném horku. domy si stavěli sami, příkopy na vodu kolem kopali přes den sami a práce mužů a žen byla v podstatě stejná. po příchodu do domu byl po pravé straně menší sklad a po levé latrína. ve skladu bydlel nejhorší vězeň a tedy i vůdce domu. chodili na záchod pouze ráno a večer s tím, že měli pouze 3 minuty. nebylo se čím utřít ani umýt, voda byla špinavá a zakalená. latríny byly natlačené vedle sebe. no nejlepší prací bylo údajně vynášení latrín z důvodu toho, že na vás nacisté nechtěli dohlížet. báli se nemocí a tak se tomu vyhýbali. vězni vykonávající tuto práci byli tzv. "srací komando". po měsíci pobytu se průměrná váha změnila na 25 kilogramů. fotky jsme sami všichni viděli. stejného člověka po měsíci bez potravy. byli zde i seznamy lidí a jakou smrtí umřeli, samozřejmě v číslech. děti se schovávali.. ty co přišli na to, že je tohle špatně. klidně i do latrín, aby to přežili.

proč tohle muselo přijít? nikdy se to nemuselo stát a nikdy už nemusí. všichni jsme si rovni, všichni jsme stejní, máme vše stejné a i kdyby ne, nikdo není ve výhodě. to že máte hezké vlasy, jinou pleť z vás nedělá nic jiného a unikátního. z nikoho. žádná rasa není pro mě dominantní a nikdy nebude a nebyla. je mi líto, co se muselo stát a omlouvám se všem, co to museli zažít. co tam museli být. je mi to líto. vím, je to k ničemu.. ale.. omlouvám se. za tu hrůzu, bolest.. všechno. těm co přežili i nepřežili. promíjím těm, co to dělat nechtěli a museli být součástí toho teroru. věřím že jsou ti, co jim to odpustí protože ví, že jsou někteří, co si tuto práci nevybrali. všem doporučuju to místo navštívit. je to lekce, na kterou nikdy nezapomenete. je to věc, co si budete vždycky pamatovat.
 

2 people judged this article.

Comments

1 Lucka Lucka | Email | Web | 22. june 2018 at 16:35 | React

Tohle je depresivní, ale zároveň velmi zajímavá. Já se tam chci podívat už dlouho, ale popravdě nevím, jestli mám na to odvahu a jestli to zvládnu. Když jsme byli na židovském hřbitově a průvodkyně nám vyprávěla, že tam místy leží na sobě i třináct těl, bylo mi z toho hodně úzko a to není nic proti tomuhle... :-/

2 Lucy Lucy | Web | 22. june 2018 at 17:34 | React

Osvětim... Tam jsem byla minulý rok. Také jsme tam byli ze školou a měli jsme průvodce. Ze začátku ticho, všude kolem a jen lidi, co "vystrašeně" koukali.
Asi třikrát jsem se tam rozbrečela. Muselo to být hrozné.. Ještě když si vzpomenu třeba na toho "lékaře" Mengele(ho). Doufám, že všichni tito lidé skončili v pekle...

Jinak jsem ráda, že jsi zpátky!!

3 zamotana zamotana | Web | 22. june 2018 at 18:35 | React

Mám úplně husí kůži. Osvětim jsem navštívila v dubnu a připadá mi, že to bylo včera, až tak se to člověka dotkne. A nejhorší je ta bezmoc. Ten pocit, že i v té době s tím nešlo nic dělat a taková zvěrstva se děla bez vědomí téměř celého světa. Neskutečné utrpení, potlačení lidskosti, věčná kaňka do historie, která nás snad alespoň utvrdí v tom, že by se nikdy neměla opakovat.

4 Lux Lux | Web | 23. june 2018 at 1:39 | React

Musel to být neuvěřitelně silný zážitek.. Těžko uvěřit, že se o tomhle zprvu ,,nevědělo"! Hnus, hnus... Chtěla bych se tam ale podívat, svým způsobem vzdát hold všem, co tam museli být..

5 Adela Adela | Web | 23. june 2018 at 13:10 | React

To musel být opravdu zážitek na celý život. My se školou měli možnost navštívit Osvětim, ale já bych to asi emočně nezvládla.. Hlavně znám spoustu lidí, co tam byli a chovali se hrozně neúctihodně a měli z toho srandu, což bych asi nedala... nenávidím, když někdo nemá úctu k místům, kde se staly takové věci..

6 Katie* Katie* | Web | 23. june 2018 at 16:54 | React

To věřím, že byl opravdu zážitek.
Já jsem na nějakém takovém místě byla taky, se školou a mladší, takže to tolik asi nevlítlo do hlavy, ale i tak jsem z toho měla takové...silné, smutné pocity :/
Jen vidět památníčky na všechny :(
Bylo to strašné a těžko uvěřit, že se to dělo. Takový zlo a utrpení. Tolik lidských životů.
Krásně to tu máš napsané.

7 Ronnie Sparks Ronnie Sparks | Email | Web | 23. june 2018 at 20:16 | React

Do Osvětimi se chystám a doufám, že tam nenarazím na idioty, který si z toho budou dělat legraci, jako jsem potkala v Terezíně...hezky jsi to popsala, o této době hodně čtu, nesmí se na tento masakr zapomenout :-/

8 Atunai Atunai | Web | 24. june 2018 at 17:28 | React

Taky bych se tam někdy chtěla podívat. Ta atmosféra tam musí být neskutečně silná. Už jen při myšlence na to místo se mi dělá úzko, takže stát tam pro mě bude asi hodně těžké. I tak se tam chci ale jednou podívat. V jakých tam lidé žili podmínkách si kolik z nás nedokáže ani představit.

9 Linda Linda | Email | Web | 24. june 2018 at 22:12 | React

Nikdy jsem tam nebyla, jen v Terezíně a stejně to bylo strašné. Bylo hrozné co se dělo a co se člověk dozvídá co museli ostatní zažívat. Článek jsi napsala opravdu plný emocí a na člověka to dost padne. Ale hezky si to zpracovala.

10 Chloé ▲ Chloé ▲ | Web | 25. june 2018 at 22:16 | React

Byla a je to síla. Nikde jsem nebyla, vím, že bych to nezvládla... na mě je to moc silné kafe. zajímám se o tohle téma, zajímají mě ty příběhy těch lidí. ale je to...neuvěřitelně strašné!

11 Heaven Heaven | Web | 27. june 2018 at 16:56 | React

Nikdy jsem tam nebyla, ale stálo by za to se tam jednou podívat. Je to fakt síla. Rozhodně bych tam nahnala povinně všechny, co popírají holokaust.

12 H. H. | Web | 27. june 2018 at 19:13 | React

Asi před měsícem tam byla kamarádka a byla z toho taky dost rozhozená.. Myslím, že tohle místo by měl navštívit každý.. Sama jsem tam sice ještě nebyla, ale rozhodně to mám v plánu.
Super článek!

13 nika nika | Web | 28. june 2018 at 20:01 | React

Fuj, je mi z toho teď neskutečně úzko, jak to čtu. Byla jsem v Terezíně a už to mi stačilo, tady ten zážitek z toho musí být ještě mnohem silnější. Když si člověk představí, že je vážně na tom místě, kde se to všechno dělo. Kde zemřelo tolik lidí, kteří nic neudělali. Prostě jen proto, že byli. A protože si nějakej idiot usmyslel, že je tady nechce. Je to hrozný a doufám, že už se to nikdy nestane. Nikdy se to ani stát nemělo.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama